Zápisník

Supermegažůžovní týden

6. září 2013 v 19:51 | Eliška Linn
Supermegabombastickyžůžověskvěláckyboží. Takový byl první týden zpátky ve škole. Ale na umprumce je takový téměř každý.
Od poznání patnácti vyjukaných prváčků oboru multimediální tvorba (taky bych byla vyjukaná kdyby si mne prohlíželo 45 studentů vyšších ročníků najednou.. a u toho dávejte pozor co vám říkají učitelé...), přes čajovnu, kam jsme teda dotáhly i tři prvačky, přes cestu vlakem domů, kdy mi kamarád usnul na klíně a nemohla jsem ho vzbudit když měl vystupovat,
přes figurální kresbu, kde jsme kreslily kostru (na co se nějak seznámit a říct si co budeme dělat a potřebovat, rovnou si nachystejte stojany!) a první úterní portál v tomto školním roce (kde to vypadalo jak kdyby nás od posledního vůbec nedělily dva měsíce, ale pořád jenom ten jeden týden... rychle se najelo do starých kolejí. A byl burčák!).
Středeční ranní odjezd mé sestry na adaptační kurz gymnázia (tak ona už je na střední? o.O), poflakování se v prvních hodinách návrhářství (dívali jsme se na film a upravovali si obor rozvěšením závěsů.... aby nám náhodou nesvítilo slunce na monitory), návštěva knihovny s Luci a večerní pohoda u večeře s maminkou a zhasnutí v devět, jakmile jsem dočetla první knížku z povinné četby (William Saroyan: Tracyho tygr),
přes čtvrteční první hodiny 3D, kde nás učitel nadchl co všechno v tom jde dělat (ukazoval nám reklamní návrhy, screenshoty z vytváření her, které by ukazovat neměl a screeny z filmů, kde se v 3D dělaly speciální efekty), pohodlné pochodování po školních chodbách (protože mne vzal na záda kamarád a nosil mě ^_^) a pořádnou prohlídku prváků, abych je třeba poznala. Přes rozhovor s naším učitelem fotky (co už nás letos nemá) a další návštěvu knihovny (kde jsem nechala 1000,- zálohu na knihu Příběh umění od E. H. Gombricha... vážně s tím nesmím nic udělat, jinak mi nevrátí na jízdné a neměla bych se jak do UH dostat o.O)
přes páteční polomrtvou cestu do školy (kdy jsem buď četla nebo spala), dozvědění se od učitelky co budeme dělat za landart na plenéru příští týden... a i přes šíleně nízký tlak, kdy jsem se potácela po chodbě, přidržovala se stěny a před očima měla bílo, jen chvilkami problikl správný obraz (už jsem myslela, že omdlím, ale moje tělo očividně bude snášet jakékoliv hrůzy aniž by sebou praštilo).
A teď na to všechno vzpomínám a usmívám se jako pitomeček.
Příští týden je plenér, takže to bude další bomba.
Těším se jak malá.
(což k té osobě co všechny objímá, směje se a poskakuje po chodbách vůbec nesedí)
Mějte se žůžovoučce

Jako bonus následují super kvalitní fotky z mobilu.
Hurá, jsem zpátky na oboru! ^_^ (protože jsem se nemohla dočkat)
Hurá do čajovny! (protože tam je krásně tma, klid a pohodlné polštáře na zemi... a to nemluvím o čaji, který si nemusíte chystat sami)
Hurá na figurální kresbu! (po roce bez jakéhokoliv kreslení, protože multimédia prostě kresbu ve druháku nemají, tak proč ne rovnou 1:1 ?!)
Hurá na zakreslení celého božího týdne redisperem! (protože kocúr zbožňuje když mne může u téhle práce sledovat)

(teď už je fakt konec)

11. března

11. března 2013 v 22:14 | Eliška Linn
... a tak teď žiju. Uvězněná ve světě RPG, kde trávím volné chvíle a uvězněná na posteli, ze které se už tak dva týdny nesmím hnout, jinak bude zle. Beru antibiotika, probiotika aby mi nebylo zle z antibiotik, nějaké zelené potvory aby mi nebylo zle celkově, kapu si dvoje kapky do nosu a jedny do uší, když promluvím tak je mi sotva rozumět (ale kdybych byla Francouzska tak mám krásné nosové N) a většinu času mám totálně zalehnuté. Ale co nadělám.
Moment ze hry. Někdy ten překlep stojí za to. Zvlášť když to shodí profesorskou autoritu.
Čte se zespoda nahoru.

Jak jsem zavřená doma, závislačím. Na kde čem. Nejdřív na krátkých komiksových příbězích v angličtině, pak na satirických povídkách v mateřském jazyce, během toho na konverzacích s lidmi a čmárání na tabletu. Mám tolik času, že odhaluji hráče které jsem dřív znala a jsem tak dokonalá, že je odhalím i když se snaží hrát úplně jinak. | Jinak trpím. Teda, samotou. Ta bolest hlavy, krku, uší, očí... to je mi celkem putna, to do sebe hodím tu salvu prášků, završím to excelentním kapnutím kapek do uší a je to v pohodě.. teda k přežití. Ale ten nedostatek společnosti... Jo, mám tu maminku a sestru. Už ne, skončily prázdniny. A stejně sestra spíš hraje na kytaru než by komunikovala.

Naštěstí mne dojel navštívit Jeníček (díííky) a v neděli i Tei s Vlkem (dííííííky). Sice mne obě návštěvy málem zabily, tedy ne přímo návštěvníci, ale fakt, že jsem musela vylézt z postele... ale jsem neuvěřitelně ráda že se objevili.
A po takové době, co se s ním znám, stále neumím stylizovat Vlka do mého kreslení. Vrá.

To by bylo tak všechno.
Nemám energii na vypisování.
Musím si ji šetřit do hry.
Trala. La.
Mějte se.

Musím si najít manžela kuchaře.

14. ledna 2013 v 22:40 | Eliška Linn
Eliška Linn
zpětně - všeeeechno nejlepší, starče! ^_^
kamarád
máš přesně 17 hodin 53 minut zpoždění, tvé přání je neplatné, buď odvoláš toho starce, nebo bude neplatné pořád -.-
Eliška Linn
neodvolám, spolehnu se na to, že tě ve tvém nyní už požehnaném věku dožene skleróza a ty zapomeneš, že jsem ti nepopřála.

Protože mne vyloženě baví být milá na mé kamarády. Jenom si z něj utahuju, mám ho ráda. A on to ví :) (teda doufám, protože jinak jsem přišla o kamaráda).
Jen dodám, je starší pouze o třičtvrtě roku...
Včera jsem došla na to, že já a kuchyň nejsme zrovna velké přítelkyně na život a na smrt. Teda, spíš jsem si to jenom potvrdila. Měla jsem tušení již dřív, vlastně od mala. Zřejmě jsem jí něco jako malá Linnie provedla a ona mi to dodnes neodpustila. Tak trochu jsem doufala, že čas všechny rány zhojí. Očividně ne.
Tedy, aby to i pro vás mohlo být očividně, přikládám důkaz.
A připravuju šíleně hluboký článek k zamyšlení se nad fungováním naší společnosti. Tralala.
To je tak pro dnešek vše, co jsem vám... jo, asi jo. Mám se super fajn, s kamarádkou hráváme na klavír v jedné čajovně/kavárně/baru v našem studentském městě, od nástupu do školy jsem vlastně nějakou kavárničku zatím nevynechala ani jediný den.. (moje peněženka kvílí)... vždycky se najde nějaký pohodový člověk, kterého mám ráda a se kterým si ráda povídám a jde se mnou do nějakého podniku.. takže ano, mám se super :D
Pac a pusu

Spánek je prý důležitý.

9. ledna 2013 v 1:44 | Eliška Linn
A já místo spaní nespím.
Po nocích cestuji nočními vlaky domů a hledím z tmavých oken do tmy ven.
A nedostatek spánku nemá vliv na slovní zásobu.
Noční cestující jsou jiní než nenoční cestující.
Přes den narazíte na uječené studentky, povídání nakloněné babičky a dua dědáčků diskutující o králících.
Na poslení spoj se objeví nejrůznější individua, zahalení v dlouhých kabátech a dívajíc se po ostatních doufají, že ostatní se nedívají po nich. Hra na neviditelnost.
Dvě téměř totožné fotky.
A mně je to ukradené, stejně jako je mi ukradené, že hodiny hlásí 01:42 a v 5:00 mě čeká budík.
Stejně jako včera a dneska. A stejně jako dva předchozí dny, i dnes to vidím na tři hodiny spánku maximálně.
A je mi to ukradené.
nejsem v depresích. mám se fajn. až moc. (!) jenom jsem nevypsaná.

Pojďme žít americky! (Jasně. Celá žhavá.)

5. ledna 2013 v 20:06 | Eliška Linn
Tak jsem si konečně zajela se sestrou a maminkou nakoupit do Trenčína, utratit peníze od Ježíška, prostě si vybrat oblečení které jakoby leželo pod stromečkem. Čekaly jsme na slevový víkend, a ten skutečně stál za to, protože moc nestál.
Nakupovalo se dobře, což o to, dva kabáty (protože jeden je nic moc, tedy rozhodně není moc), nějaké hazuchy (prostě pletené věci, co tak různě visí na člověku, ať už se jedná o pončo nebo hodně volné svetříky) a tak podobně.
Ovšem o tom bych nepsala, to není záživné. Jedině kdyby bylo mým cílem donutit vás slintat nad božskostí mého šatníku - a věřte, že boží je. Jo. Slint.
Uznávám, ačkoliv žiju velice zdravě, k nákupům patří návštěva domečku s velkým žlutým M všude možně. Když je to jednou za půl roku, tolik to snad neuškodí. Ceasar sálat s grilovaným masem byl docela dobrý, musím uznat, že na fastfood chutnala zelenina překvapivě svěže a čerstvě. Kam se na tohle hrabe rádoby salát u nás ve "městě" v místní restauraci - tam totiž zelenina chutná jako... popravdě, nikdy jsem nic tak nevýrazného nejedla (ačkoliv můžu být ráda, že to aspoň není nechutné).
Proč žluté eM zmiňuji - hromada rodin s malými, tlustými dětmi. To bych ještě přešla, ale když se ke stolu vedle nás posadila rodina s batoletem a před to mimi postavila maminka hranolky a kuřecí nugetky, trochu jsem vykulila oči. Co teprve, když se k nám donesl útržek jejich rozhovoru... "On to zvládne, včera to taky zjedol celé a ďalšiu hodinu už prosil o jedlo..." přičemž ano, jsem si stoprocentně jistá že maminka mluvila o tom malém chlapečkovi. Teď už jsem měla co dělat, abych nekulila oči tak, aby si toho někdo všiml. Takže s tímto malým dítětem chodí do "mekáče" denodenně?
Pak jsem taky byla překvapená, že někdo je skutečně schopný nechat svého potomka oslavit narozeniny v rychlém občerstvení. Chápu to u lidí mého věku, kdy prostě zajdou s kamarády na něco šíleně nezdravého a je jim to fuk, ovšem když ty tuky rvou do dětí přímo rodiče, to už mi přijde scestné. Hodně, hodně moc.
A co teprve ta stará cedule u silnice, hlásající "Fotenie so Santa Clausom". Do háje, dojela jsem na Slovensko nebo do Ameriky? o.O
A slovenky v obchodech používající anglická slovíčka v běžném hovoru zcela.. běžně, jako by šlo o běžnou slovní zásobu. Jo, tá jej fashion je cool.
Hlava mi to moc nebere.
Buď jsme tady na Slovácku sto let za opicema a ve všech větších městech už se žije takhle, nebo je to (což tak trochu doufám) záležitost čistě slovenská, to poameričtění. Obávám se, že ne.
Proč to ti lidi dělají?
Vážně, vážně, vážně mi to moc hlava nebere.
juhů.
Jdu se nacpat hamburgerem a zapít to kolou, zavolat si donášku čínského jídla do domu a rozcapím se u televize sledující pohádku o Santa Clausovi, protože Ježíšek je vopruz a nuda a protože takhle je to teď očividně cool.
Colou/Fantou/Spritem na zdraví
a mějte se.

"Ukážu ti, kde budu bydlet." - 27. 12. 2012

1. ledna 2013 v 19:15 | Eliška Linn
Byl to fajn den.
Vánoční prázdniny jsem nemohla vydržet bez spolužáků... tak jsem se už den po vánočních svátcích setkala aspoň s jednou kamarádkou v našem milovaném Hradišti. (Všímáte si, jak jsem zvolila spojení "bez spolužáků" a ne "bez školy", poněvadž za druhou variantu by mne většina studentů a žáků zabila? Mám se ráda.)
Povídaly jsme, povídaly jsme, povídaly jsme, povídaly jsme.. no ták, jsme holky. Dokážeme mluvit hodiny. A dokázaly jsme si, že to dokážeme. Jo.
(nejdřív čajíčkování na Portále) (pak kafíčkování na Jiném kafi)
(a ještě předtím obědo-svačino-večeře u Pandy)
Ačkoliv jsem člověk žijící přítomností, hodně jsme probíraly budounost... což běžně nedělám. Možná proto mne to tak bavilo. Dobře, koho by nebavilo probírat hlouposti, které vlastně nemusí být hlouposti, záleží na úhlu pohledu. Kreslit si do sešitu budoucí domy, dohadovat se, jestli by nebylo lepší dát šatnu pod schody, počítat počet hostů na svatbě. I když ani jedna ještě neznáme našeho vyvoleného, víme, že určitě budou mít dost peněz aby to zaplatili :D
(převážně půdorysy domů a bytů)

Šťastný nový rok.

1. ledna 2013 v 18:13 | Eliška Linn
Ták dobře, je to slušnost, takže přeji šťastný nový rok. Štěstí, zdraví, přátele, lásku, peníze, pozitivní energii přeju.
Elišky Linn se dočkáte i v dalším kalendářním roce s pěknou trojkou na konci. Ovšem tento rok bude trochu jiný, přišlo pár změn...
Například jsem pověsila špičky na hřebík. Takže se připravte na hromadu článků, ve kterých budu fňukat, jak ráda bych tančila, baletila, jak ráda bych i trpěla v klasice, ale nemůžu. Jo, Eliška Linn nemůže tančit. Udělala si kdo ví co s kotníkem, protože je strašně chytrá a nedávala si pozor.. a teď bude půl roku trpět bez tanečnic, bez pohybu.
No, bez pohybu. Další změnou je návrat jógy do Linnina života. Aspoň nějak se hýbat musím a na psychické úrovni už jsem se stejně přibližovala... ale to je vám celkem jedno, důležité to je jenom abyste věděli, čemu budou patřit ty nadávky, až si natáhnu nějaký sval.
Další změnou by měl být komix... (protože teď mám najednou hromadu času bez baletu). Tedy jestli se k němu dokopu. Každopádně pracuje se na tom, procvičuju čmárání Elišky Linn jak to jde, aby s ní nebyl problém a já se mohla rozčilovat jenom nad ostatními postavami.
A jo, sestra mne trochu začala učit na kytaru.
Pořád slibuju, jak se budu rozčilovat a jak budu nadávat. No jo. Když ono... kdy jindy sem mám psát? Kdybych psala pokaždé, když jsem superšťastná, je tady článek každý den. I když to taky nezní jako špatný nápad.
(Právě jsem se zamyslela nad absurdností vzteklé Elišky Linn.. k tomuto úkazu dochází tak jednou za tři měsíce o.O)
Uvidíme.
Achjo, chtěla jsem jenom napsat něco k novému roku a místo toho tady už zase plácám nesmysly.
Mějte se fajn.

Takže co se stalo...?

27. prosince 2012 v 1:54 | Eliška Linn
Takže tak. Co se stalo v prosinci? Linn oslavila narozeniny. Sedmnácté. Juhů! Ačkoliv jsem je samozřejmě slavila i doma, jako milejší mi přišla oslava se spolužáky, ve škole, na oboru. Zapálili mi svíčky na medovníku, který mi ve vlaku dal ráno Jeníček (můj milovaný malý designér), zazpívali mi... bylo to fajn.
Taky jsem v prosinci hodně zpívala. Sbor měl v adventním čase vystoupení na téměř všech jarmarcích v okolí. Repertoár jsme tedy zpívali několikrát. Každý víkend polozabitý vystoupením. Jo, fajn pocit. Ale to mrznutí stálo za to... když potom lidi nadšeně tleskají a chtějí přídavek.. jo, fajn pocit. Fajn pocit.
A taky jsem poprvé tančila před lidmi na špičkách. S pochroumaným kotníkem, který musel být alespoň zpevněný obinadlem, jsem nastoupila na plošku špiček a spolu s ostatními tanečnicemi vzala lidem dech. Naše malé městečko vidělo něco, co vypadalo jako skutečný balet. No, s modernou jsme samozřejmě taky měly úspěch. Naše nejstarší skupina má vždycky úspěch :D :)
A taky... létám. Jak jsem řešila, jestli vzlétnout nebo ne, když je to tak riskantní... odrazila jsem se od země a létám. Létám, užívám si to, je to úžasný pocit a vážně... to asi stojí za ten risk. To stojí za ten úžasný pocit, že jste našli to, co k vám patří, že je všechno tak přirozené a normální a přitom výjimečné.
Děkuji vesmíru, že mi tohle dopřál...

A tak žiju. Vánoce jsem přežila v pohodě. Pololetní práce taky. Večůrek taky... Ještě se vrátím. Pac a pusu.

Využiješ možnosti a vzlétneš?

3. prosince 2012 v 0:33 | Eliška Linn
Představ si, že ti osud dává křídla.
Lepí ti je k zádům nekvalitním lepidlem. A ty víš, že je nekvalitní.
Využiješ možnosti a vzlétneš? Nevíš, jak dlouho lepidlo křídla urdží. Můžou se kdykoliv utrhnout, můžou držet jen pár vteřin, můžou držet hodiny. Nikdo neví, jak bude lepidlo fungovat. Třeba se vůbec nic nestane, třeba budeš moct vyletět až nad mraky. Zamíříš k oblakům?
Využiješ možnosti a vzlétneš? Pád na tvrdou zem, zpátky do reality, bude zničující. Ale ten pocit, kdy letíš, ten pocit, kdy tě nic netíží. Ten pocit naprostého štěstí, dříve nepoznaných zážitků... Riskneš pro něj tu šílenou bolest, která přijde po pádu?
Využiješ možnosti a vzlétneš? Je to tolik nejisté. Když se jednou odrazíš od země... nevíš, jak dlouho poletíš, jestli to bude dostatečně dlouho, aby to za to vůbec stálo. To lepidlo je nekvalitní a ty to sakra dobře víš.
Využiješ možnosti a vzlétneš?
Využiješ možnosti a vzlétneš?
Využiješ možnosti a ...

... mám vzlétnout?

Tož na folklórní notu.

24. srpna 2012 v 0:05 | Eliška Linn
Tož tak sedím v pokoji, okno otevřené, sklénku s burčákem, už značně rozjetým, na stole. Z venku sa ke mně nesú zvuky cimbálu a békání chlapů.
"Víneeečko bílééé..."
Šak určitě. Cítím sa jak opravdická moravačka. Co moravačka. Su hrdá děvčica ze Slovácka! (A tohle musí snad každému něco řéct díky slavnému televiznímu seriálu na motivy stejnojmenné knížky Slovácko sa súdí).
Nářečím umím jenom tak trochu a sestřenka by mně tu - kdyby sa k tomu dostala - našla určitě několik chyb a několik slov, kde sa ještě dalo použit...
Žijeme tady folklórem docela dost. Ať už je to mezinárodní folklórní festival nebo obyčejná každoroční fašanková obchůzka města... folklórní súbor tady má docela silnú základnu na to, jak moc tady všecko obyvatelé bojkotují jak sa dá.
Je vám dúfám jasné, že to teď řeším hlavně proto, že sem nakreslila malú Elišku Linn v kroju a chcu sa s ňů pochlubit.. :D
Ide na něm vidět náš celkem chudý kroj. Kam sa hrabeme na Hanú a podobně. Jenomže co tady v kopcoch chcete mět za bohatství. A tak sme dopadli jak sme dopadli.
Děcka majú na nohách jenom krbce, jak vidíte na fantasticky nakresleném obrázku. A všimli ste si těch sibiřek ovázaných šňůrkama krbců? Jo, je fajn sa v tom vařit někde na vystúpení. Ještě že už to nedělám, vyměnila sem folklór za taneční obor a lidové kroky si zopakuju jenom při Karicách na večeroch u cimbálu nebo na oslavách. (Karice - čistě ženská záležitost, držíja se, zpívajú a tančíja v kruhu.)
Tož a tak.
Vážně špatná "skica" kopců, co máme nějakú tu čtvrt hodinu vzdálené (hodně udělalo to, že je to vlastně překreslené z originální skicy v deníku). To vzadu už sú slovenské kopce ^^
Mám sa dobře, dúfám, že vy taky.
Ten burčák je fajn.
 
 

Reklama