Červen 2011

Kecy. Kecy. Kecy.

22. června 2011 v 21:31 | Eliška Linn |  Koš
I wanna fly like a butterfly.

Člověk je nic v porovnání s celým vesmírem.
A vesmír je nic v porovnání s naší fantazií.

Život je jenom zlomek naší existence.
Přesto ho nechceme ztratit a bojíme se smrti. Nevím. Já z ní ASI strach nemám.
Člověk předpokládá konec. Zavřením očí navěky podle velké části obyvatel naší pidiplanetky všechno končí. Proč by mělo?

žvásty žvásty žvásty. Rádoby filozoficky ukecaná řeč

prší. kapky deště cákají v pravidelném otravně pleskajícím rytmu.
kdyby aspoň pravidelně...

V dobré společnosti...

20. června 2011 v 16:39 | Eliška Linn |  Zápisník
Antibiotika. Tfuj, už jenom to slovo...
Každopádně nemoc si užívám. Ležím si tady u netbooku, kreslím, čmárám, čmrkám, snažím se něco psát, spím, prostě je to celkem fajn.


Mám co číst, ačkoliv něco z toho už podruhé. Pokud máte někdo nějaký dobrý typ, uvítám :) Něco ve stylu Krause a Fulghuma, u čeho se může člověk nasmát. Nemám náladu na těžkou literaturu - Loukotkovou a její Navzdory básník zpívám dočítám už půl roku a nemůžu se ke konci dokopat. Na mne je to prostě takové složité a dlouhé...
Především ty básně jsou pro mne zajímavé a potřebuji víc času na jejich vstřebávání.


Já vím, že nemůžu tvrdit "jsem čajová". Pickwick není tak úplně pravý čaj, zvlášť pokud jde o Kouzlo ovoce. Nicméně miluji tyhle příchutě. Jahoda se smetanou mám nejraději, je to prostě úúúžasné, jak smetana celkovou chuť zjemní. Takže se toho nemůžu nabažit, i když už máme červen a venku je docela teplo.

Takže jsem v dobré společnosti. Fulghum a čaj. A paralen na hlavu a antibiotika. A šátek na krku. Jou.


Výtvarné soustředění 2011

20. června 2011 v 16:22 | Eliška Linn |  naFoceno
Včera jsme se před obědem vrátili z výtvarného soustředění 2011. Pro mne pravděpodobně posledního, protože středoškoláci většinou už na soustředění nejezdí. Nechci, aby pro mne éra tady těch výjezdů s dobrýma lidma končila.
Ale bylo to bezkonkurenčně nejlepší. Prostě to nejlepší na konec.
Nejdřív jsem jsem se sem půl dne snažila vypsat sem smysluplně všechny zážitky. Zjistila jsem, že to nejde. Takže jednoduše letem světem ve fotce...
Jsem pyšná na ten štít. Aspoň třikrát jsem ho přemalovávala, než byl konečně správnou barvou a získal strukturu...



Dnes žiju tancem, zpěvem, divadlem...

16. června 2011 v 16:11 | Eliška Linn |  Zápisník
Rondo veneziano - Rittorno a Venezia (choreografie Mít tak chvíli křídla...)
Takový název nese každoroční závěrečný koncert naší ZUŠky. Představí se vám taneční obor, literárně dramatický obor i hudební obor. Výtvarný jaksi nemá s čím vystupovat, ti prostě vylepí obrázky a udělají si svou vernisáž.
Řeknu vám, miluji tyhle velké koncerty. Jenže brala bych, kdybych se na to mohla aspoň jednou podívat. Aspoň na kousek. Sotva jsme dozpívaly se sborem, převléct do dramaťáku, jednou si přeříkat nejhorší místo a na scénu. Padne za námi opona, ale jenom proto, abych rychle přeskočila do zrcadlového sálu hodit na sebe kostým na choreografii Mít tak chvíli křídla. Poté rychle seběhnout a s holkama se vzájemně načesat do růžového pantera, naběhnout tam, odtančit a během minutky to ze sebe zase všechno sundat a navléct lidové sukně na závěrečné společné Tancuj, tancuj.
Uá, když to napíšu takhle, tak to není zase taková hrůza. Ale zkuste si to zažít.

Padlý anděl.

15. června 2011 v 22:20 | Eliška Linn |  Literární koutek


zmoklé sny
jsou zabetonované
hluboko pod zemí
v katedrále
kde je hlídaj padlí anděli

zlámané křídla mají
jejich náruče
zapomenutí dají
ale život nevrací
jak mnozí by chtěli

nevrací život zmoklým snům
ušmudlaným andělům

nikdo se už neshání
po snech z podzemí
na které zapomněli
v objetí s padlými anděli


Tak ale tohle je vážně snůška keců. Dávám to sem jenom protože se mi občas stane, že se mi časem tyhle kýče zalíbí.

Linny´s Diary

15. června 2011 v 18:59 | Eliška Linn |  naPapíře
Představuji vám deník, který má (skoro)dvojče.
Jakože já mám deník, ve kterém se píše přesně o tom samém, jako v deníku, který má Rosie.
Argh, prostě je to skoro jeden deník, jenom ve dvou. Jako my máme skoro jednu duši, jenom ve dvou tělech. Prostě nevím, jak vám to popsat. Ale jsme z nich nadšené :)
Bude to taková památka na to, co jsme spolu prožily a taaak...
Zkrátka... nevím, o čem mám psát a nudím se :D

Když se (výtvarně) projevuji.

15. června 2011 v 15:32 | Eliška Linn |  lepší než pěst naOko
Ach jo. Nechápu, jak se takové ucho jako já, mohlo dostat na umprumku. :D Neumím ani nakreslit pusu. No a co. Já jsem na svou tvorbu hrdá :P
Když se tak doma nudím a nemám nikoho kolem, nezbývá mi než kreslit podle fotek. A raději někoho, kdo nemá tolik šancí mne zabít, až to uvidí. Myslím, že sem Taylor jenom tak nepřijede, protože ji tady někdo debilně nakreslil. Je veeelmi malá pravděpodobnost, že by na to vůbec došla. A tak je to správně. Zmenšit nebezpečí na minimum ^^
P. S: Ve skutečnosti je to pěkně vystínované a vypadá víc plasticky. Ať žijí perfektní foťáky!

Hokusy pokusy

15. června 2011 v 15:24 | Eliška Linn |  Zápisník
Jooo. Ukamenujte mne za to, jak mám slabou vůli. Prostě bez blogu nevydržím. Je to taková droga...
N E M O C N Á. Opět. Bohužel. Už je to pomalu trapné, v podstatě moc nemocná nejsem (dle mého soudu... mluvit ještě můžu a hlava po jednom Ibalginu nebolí, tak co). Ale musím to raději vyležet dopředu, abych neodpadla během jednoho ze tří čtvrtečních vystoupení (musím se prostě pochlubit, že jsem strašně nadaná a ve čtvrtek budu desetkrát tančit, třikrát dramaťáčit a třikrát sborovat. Cha!)
No a pak bych taky chyběla na výtvarném soustředění, kdybych odpadla. A věříte mi, že to se mi doopravdy nechce? :) Výtvarná soustředění bývají nejlepší. Vždycky.
Čmárám si spíš tak pro nic za nic. Nemám pořádně velké papíry (od jisté doby je A4 prostě moc malá) a nemám se na čem vyřádit. V peřinách si toho moc nemůžu rozložit, žádná tuš nebo tempera. Navíc - vsaďte se, že jakmile bych si všechno konečně přichystala, v tu ránu bych spala.

Jé, já tomu číčourovi vážně závidím. Zase si přišel vedle mě lehnout na polštář a okamžitě vytuhl. Sice ne úplně, jakmile se ho dotknu, nastaví se k hlazení, ale prostě dokáže usnout. A je mu docela jedno kde. Na stole, na peřině, na zemi, na parapetě... *zíívnutí*
V noci jsem moc nenaspala. Dvě a půl hodiny jsem hleděla do tmy, neustále bylo vedro a suchý vzduch, ačkoliv bylo otevřené okno. Tak jsem to vzdala, přivítala se s kocourem a další dvě hodiny si kreslila v kuchyni, abych nikoho moc nevzbudila. Do peřin mne nakonec dostala skutečnost, že mi začala být trochu zima, začali zpívat ptáci a na zásobovacím parkovišti pod našimi okny se začaly sjíždět náklaďáky s rohlíky a kdo ví čím čerstvým.

the end

2. června 2011 v 20:40 | Eliška Linn
Nebudu to obkecávat.
Děkuju všem, kteří vydrželi až do konce.
Konec tohoto blogu.
Poněvadž již nevím, co sem psát.
Nějak mi to tady vypadlo z rukou.
Nejde to. Takže se mějte.
A omlouvám se.