Pa dam, pa dam, pa da pa da pa da pada pa dáááá dadadadadam...

4. března 2011 v 14:07 | Eliška Linn | Deník

...článek o vystoupení, nádherných šatech, šíleném druhu člověka a programu Malování...

Již zítra se sálem rozezní ta úžasná hudba... pa dam, pa dam, pa da pa da pa da pa da padááá da dada dadam!

Pro ty s menší představivostí, prostě se tam rozezní pink panter. Již zítra se totiž koná školní ples a my, tanečnice, tam vystupujeme. Řeknu vám, ta choreografie je skvělá. Horší je provedení. Ale ticho. Jak jsme říkali s Rose, musíme se tvářit, že jsme dokonalé. Alespoň na blogu. Ona by mi potom totiž zase vynadala, že v jednom článku tvrdím to a v druhém ono... a to je prostě jedno, beztak je o týden a dvanáct hodin mladší, tak by si neměla na starší sestru vůbec dovolovat, no že jo, jednu nevychovanou už doma mám, tak se po ní Rosie nemusí opičit.

Až dotančíme, sundáme si načesané panteří uši a odepneme kočičí ocas, sundáme rukavičky jako tlapky a vyslečeme růžovou kůži, čili silonky... pak máme asi půl hodinu na to, abychom se převlekli do plesového. No, ne, že bychom měli zrovna plesové róby, řekněme si to na rovinu, který rodič by utrácel tolik peněz kvůli jednomu plesu, poněvadž jako patnáctileté ještě moc plesy nevymetáme... Prostě jsou to takové univerzální šaty, pořízené zrovna i na deváťáckou závěrečnou fotku a slavnostní ukončení školního roku.

Prostě to jsou takové pěkné krátké šaty, no... jou! Takže v těch šatech ještě odzpíváme pár písniček z Rebelů, pěkně v naší sestavě komorního sboru, ačkoliv jsme komorním sborem být neměli, nicméně tak nějak nás tam zbylo maximálně patnáct, hodně lidí odelo, možná že na tom má vinu naše nová učitelka, která nás učí správně zpívat, písničky a dirigování má na starosti pořád mamka, tu všichni zbožňujeme, ale bohužel již tolik nechodí na zkoušky, no prostě odzpíváme těch pár písniček a máme volno.

Potom se to všechno rozprchne mezi rodiče a domů a my dvě s pár dalšíma holkama to budeme moct roztočit! (spíš ne, ovšem je hezké si prostě říct, že tam budeme)

Vážně, roztočit to na plese příliš nejde, vzhledem k tomu, že ani jedna z nás nemá za sebou taneční... i když valčík bychom zvládli asi lépe, než deváťáci, co tam s ním vystupují, buď už ticho, Linn.

Možná že jsem mírně zmatenější než obvykle, ale toho si nevšímejte, jenom si tak ležím doma nemocná a začínám šílet z nedostatku společenskosti. To je jako byste zavřeli samotného simíka doma a nepouštěli ho na počítač, k telefonu a ven. Začal by vám tam šílet, nic by ho nebavilo, neposlouchal by. Když už jsme u toho, já taky moc neposlouchám, kupříkladu teď bych měla věšet prádlo... to je fuk.

... ty šaty samozřejmě ve skutečnosti vypadají MNOHEM líp, než na obrázku.

Ha. Nechala jsem se inspirovat Rosiným článkem "Milovala jsem program Malování" a vyhrabala jsem z počítače ÚPLNÉ začátky. S těma kostičkama a čtverečkama jsem si samozřejmě hrála taky, jenom jsem si to chytře ukládala... ale nejstarší obrázky byly jiné. Legendárním se u nás stal obrázek uložený jako "vitah".

Bohužel, ze starého počítače by se originál dal vytáhnout, ovšem to bych musela být u taťky a u toho starého počítače (poslední tapeta byla ode mne a bylo tam napsáno představení "Ahoj, Jsem Křáp Fungující a jsem počítačem v rodině xxxxx."). Inu, u taťky se zrovna nenacházím, tak si budete muset vystačit s kopií. Takhle nějak vypadal prostředek obrázku. Zbylé okolí bylo čistě bílé. Zkusila jsem, jak by to vypadalo dnes... a řeknu vám, změna je tam celkem malá. Když si vezmete, že tehdy to kreslila tak pětiletá holčička a teď patnáctiletá... kvalita zůstává stejná.

Měla bych pomalu končit, ještě musím pověsit to prádlo. Přece jenom je mi trochu blbé být celé dny doma a nic nedělat. A to jsem, prosím pěkně, člověk pohodlný! (homo pohodlnos)

Mějte se pěkně.