Září 2010

Pleteme páté přes deváté

24. září 2010 v 15:40 | Eliška Linn & Hanka Rose |  Dvě autorky a jeden článek
Ahoj Rose

Ahoj Linn

Tak je to tady, náš první společný článek.

Strašně jsem se na něho těšila.

Jeden schod... druhý schod... ježiš, to nedám... dobře, třetí schod...

23. září 2010 v 21:19 | Eliška Linn |  Zápisník
Vážení a milí.
Je čtvrtek, kolem čtvrt na deset večer a já sedím naprosto zmožená, úkoly výjimečně udělané a nejsem schopná většího pohybu, než klapání do klávesnice. (Jo vlastně, kocour mě škrábl do prstu, čili mi to trošičku zhoršuje náplast).
Nastal totální teror. Pane jo. Volejte sláva, jsme v devítce. Pchá. Jak to tak vypadá, celá třída si ji taky zopakuje.
A nemyslím jenom teror psychický.
On se totiž objevil i teror fyzický.

Jednou v létě...

19. září 2010 v 20:54 | Eliška Linn |  naFoceno
... jsem se dokopala k vycházce s foťákem.
Fotky pavučin z tohohle malého výletu jsou tady, a další jsem vám slíbila za dobu neurčitou. Jeden z mála mých slibů, které jsem fakt splnila. Většinou, když něco slíbím tady na blogu, tak se to protáhne z někdy na nikdy. Nevím, zapomenu na to, nechce se mi... jsem docela pohodlný člověk (nikdy neřeknu líný, vždy jen pohodlný).
Taková vycházka, to je dobrý nápad. Všimla jsem si hodně věcí, které bych jinak přehlédla. Například jsem vlezla do zahrady starého domu a viděla opadající kvítky. Byly naprosto kouzelné, jak tam ležely na betonu pomalu zarůstajícím mechem a vším možným.

Naše babička nás špehuje. Fakt.

19. září 2010 v 20:06 | Eliška Linn |  Zápisník
Nejdřív jsme si mysleli, že je to náhoda. Potom, že má babička prostě štěstí. Ale nyní jsme názoru, že nás zkrátka špehuje. Není možné, aby nás odchytila vždycky dvě minuty po příjezdu domů.
Ať už o našem výletu ví nebo ne, ať už jedeme normálně ze ZUŠky nebo z nákupů, pokaždé na nás po návratu domů zvoní během pěti minut babička. Už se to stalo mockrát na obyčejné náhody. Ty už jsme dávno odepsali.

Pláču...

18. září 2010 v 17:58 | Eliška Linn |  Literární koutek
Pláču, když andělé umírají
Pláču, když zlámaná křídla mají
Pláču, když jejich životy zhasínají
jako dohořené svíce.
Pláču, když lidé pomlouvají se
Pláču, když přátelé rozhádají se
Pláču, když ve zlém rozloučí se
a nevidí se nikdy více.
Pláču, když nevidíš přes tmu světlo
Pláču, když něco špatné to dobré smetlo
Pláču, když se život mění v peklo
kde v bolestech svíjíš se.
Pláču, když do rolí týraných vžít se zkusím
Pláču, když v sobě neúspěšně smutek dusím
Pláču, protože zkrátka musím.
JSEM VODOVODNÍ KOHOUTEK.


P. S. : Neptejte se mne, kde beru ty šílené nápady na "básničky". A neptejte se mne, proč je u toho právě tento obrázek. Kdo v něm najde něco konkrétního, je borec. Protože tam skutečně byla použita jedna z mých fotek... Kupodivu ji můžete znát z jednoho mého layoutu. Ale stejně máte mizivou šanci na rozpoznání. :)

Sním... či nesním? (Sněz to všechno!)

18. září 2010 v 15:05 | Eliška Linn |  Zápisník
Nikdy se mi nezdají sny, ve kterých létám nebo padám nebo něco takového. Dokonce se mi zdá minimum snů s nadpřirozenými bytostmi nebo skutečnostmi. Zdají se mi příliš reálné sny. Fantazii si úžívám ve dne, při snění s otevřenýma očima. Já se ovšem v tomto článku chci věnovat snům v noci.

Somewhere over the rainbow...

16. září 2010 v 21:34 | Eliška Linn |  Zápisník
ANEB PROSÍM VÁS, PUSŤTE MI V HLAVĚ NĚCO JINÉHO!
Vážení a milí, jak často vám běží jeden nápěvek v hlavě pořád dokolečka? Mě se poslední dny pořád opakuje Somewhere over the rainbow lálálááá... ovšem víc ne. Nepamatuji si to, takže je tam jenom tohle a pořád až do zblbnutí. A vzhledem k tomu, že jsem nemocná, tak se nemám ani čím rozptýlit. Je to k vzteku. Tak ale přece se nebudu celý článek zabývat jenom nějakým teď-po-třech-dnech-již přihlouplým popěvkem. Jde se na to, v podstatě něco jako myšlenkový koktejl. A nenadávejte mi, že se to podle nadpisu nedalo předpokládat. Taky jste to nemuseli začínat číst :P :D

Stříbrné, zlaté, bílé... svědci času

15. září 2010 v 10:09 | Eliška Linn |  naFoceno
Stříbrné pro normální oko
Zlaté pro slunečné dny
Bílé pro objektiv fotoaparátu
Ano, mám na mysli pavučiny.
Jednou takhle o prázdninách jsem si vyšla na procházku do zapadlejšího kouta města a našla jsem hromadu námětů k focení. Ovšem do tohoto článku vložím jenom pavučiny, to ostatní potom. Zdá se mi, že by se to pospolu trošičku tlouklo. Nebo je mi líto zastínit pavučiny něčím jiným? Pochopte, sami vypadají zajímavě, ale kdyby vedle nich byla fotografie ná-dher-né květiny (říkám, že ta květina je nádherná, netvrdím, že ta fotka taky)... zaručeně by jste se podívali po té květině. Čili aby to pavučinám nepřišlo líto, mají tady vlastní, samostatný prostor.

Co vylezlo z včerejšího dne a přítomnosti mobilu

14. září 2010 v 14:43 | Eliška Linn |  lepší než pěst naOko
Ahojte, jsem opět tady (áha... zamručel dav nenadšeně).
Fotky, které nejsou zase tak kvalitní (foceny mobilem), ovšem docela se mi líbí, se staly náplní tohohle pokusu o článek. Doufám, že si je alespoň prohlédnete. Protože jinak ten článek smažu. A nedělám si srandu. Vážně, jestli se na ně nepodíváte, jste zodpovědní za smrt článku, a to se s vámi potom táhne...

Báseň, která nebyla plánovaná

12. září 2010 v 13:28 | Eliška Linn |  Koš
No, báseň. Spíše to tak nějak vylezlo a docela to zní jako rýmy, tak by se tomu dalo vznešeně říkat báseň. Opravdu jenom vznešeně. Dlouho jsem sem žádnou z mých básní nedala a to je ze sebe často soukám ve škole v hodinách angličtiny, kdy jaksi nemám co dělat (děkuji skvělému třídnímu kolektivu, který v podstatě nenechá učitelku promluvit...). Tak a našla jsem na taťkově počítači jeden z mých ubohých výtvorů, když se nudím. Stačilo přidat kontrast a jas a vylezlo z toho cosi snesitelného, co by se dalo použít jako podklad. Hm, podklad. Konec vykecávání a konečně sem hodím to veledílo.
BTW: Jů, všimli jste si, jak moc jsem dnes aktivní? Výčitky svědomí? Nedostatek práce pro mozek? Totální zdebilnění kvůli hledění do počítače?