Srpen 2010

Cítím se děsně

28. srpna 2010 v 0:02 | Eliška Linn
Zdravím vás.
Jenom budu doufat, že tady tohle nenajde nikdo známý (krom sestry, že...). To by mne moc nepotěšilo. Je to takové menší okýnko do mé duše, a tu prozatím úspěšně skrývám pod maskou blázna/velké romantičky. Jak kdy, podle společnosti, podle nálady. Nastavuji své dvě tváře světu, tak, jak si myslím, že je to v tu chvíli správné. Ovšem stejně jako ostatní dokážu i přes svou snahu proplout svým životem podle svého, občas zakopnu. Zdá se mi to, nebo zakopávám více, než ostatní lidé, se kterými se znám? Veselé historky, vysmáté tváře, úsměvná minulost, přívětivá budoucnost. Omlouvám se. Dlouho se snažím být optimistou. Jenže jím nejsem od narození, a tak mi to občas ujede k pesimismu. V těch chvílích se cítím sama, cítím tu hrůzu, co na mne osud uvalil, cítím smutek, cítím strach, cítím beznaděj. Nespravedlnost. Většinou přijdou před půlnocí - ano, jako nyní. No, nicméně poprvé mám u sebe notebook, do kterého to můžu zapsat. Deník ve wordu by zde byl zbytečný, notebook ještě není čistě můj, a sestra nebo mamka by mohly ty zápisky najít. Jenže na blog mi nechodí. Takže jásejte, čeká vás parádní dávka stížností a beznaděje jedné pubertální holky.

Výkec... aneb Myšlenky běží (a čas taky)

27. srpna 2010 v 15:12 | Eliška Linn |  Zápisník
Ahojte.
Jenom jsem se tady stavila, abych vám oznámila, že skutečně ještě žiju. A jak! Poslední zápisek je ze kdy? No, to je jedno, nechce se mi tam nyní podívat. Každopádně jsem mezitím přespala u sestry Rose. Nebudu tady raději psát přesnější čas, kdy jsme zmlkly a šly doopravdy spát (pro případ, že by sem třeba zabloudila jeden z našich drahých rodičů), ale moc jsme toho nenaspaly. Kupodivu jsem z toho neměla ani kruhy pod očima. Tři hodiny jsme si psaly s Domošem a požíraly jsme brambůrky a věnečky a popcorn (btw, poučení pro příště, pikantní paprika je doopravdy pikantní - nekupovat!) a nějak jsme tu noc přežily ve zdraví. Ne, že by bylo něco, co by naše zdraví mohlo ohrozit.
Beru to doopravdy ve zkratce. Za chvíli totiž máme zkoušku se sborem a já bych se na ni měla přichystat, přece jenom, nepůjdu tam v pyžamu (ano, ještě stále mám na sobě pyžamo... no a co? Užívám konec prázdnin). Což mi připomíná novou ZUŠku, konečně je zrekonstrouvaná a včera se tam začali trousit učitelé - jim prázdniny už skončily. Měly jsme tam s holkama první zkoušku na orchestr... budeme hrát jednu skladbu od Guamiho při slavnostním otevření ZUŠ. A narozdíl od houslí, my flétny už to umíme celé. I když se to nakonec asi celé hrát nebude - kvůli těm houslím. A taky jsem tam už byla s Rose, když jsme pomáhaly tetě Petře připravit učebny výtvarky.
Dneska tam zase budu i s Rose, protože opět začíná se sborem. Prostě dneska zkouší na otevření sbor, jenže narozdíl od orchestru, my budeme zpívat něco novějšího, a to Pink Floydy.
Ještě nakonec, jen tak btw, omlouvám se za moji nepřítomnost. Já vám to vynahradím, mám pro vás připravenou básničku a taky pár nových fotek. Mějte se hezky! :)

Provází mě životem...

24. srpna 2010 v 12:34 | Eliška Linn |  Koš
"Hudba je sladká, líbezná mluva, každému srdci srozumitelná. Pro city, pro něž by v žádné řeči slov se nenašlo, ona má výraz, v ní každý najde ohlasu." B. Němcová

Provází mě životem. Tóny jazzu, tóny klasiky, zvuky flétny, klavíru, violoncella. Možná, že v tom má prsty právě mamka - učitelka na ZUŠce.

Báseň o každodenní starosti u šatníku

24. srpna 2010 v 11:29 | Eliška Linn |  Literární koutek
Možná, že je pračka požírá,
vždy jen jedna vrátí se a přežívá.
Přežívá v šuplíku, hozená do kouta,
tam hrozí jí chlad, temno a samota.
A když tu druhou najdu, vezmu za kliku,
abych brzy zjistila, že zmizela ta z šuplíku.
Protože další a další pohřešují se každý den,
nezbývá mi, než zakřičet jen:
"Mami, kup další ponožky!"

Jsme v pohádce...?

22. srpna 2010 v 21:38 | Eliška Linn
Tento příběh byl inspirován tím, co se kolem mne skutečně dělo... (nebo alespoň část toho příběhu, přece jenom si nemůžete být jistí, co jsem si k tomu vymyslela). Potřebovala jsem se vykecat.
Majka a Dick ve skutečnosti svou bouři překonali a chodí spolu dál. Nicméně nechám tady ten příběh otevřený v tom smutném konci. Je to takové... lepší, zdá se mi :)
Přeji jim, aby jim to spolu ještě dlouho vydrželo. A omlouvám se, že jsem tady jejich příběh zveřejnila. Ale co, třeba na to vůbec nenarazí :)

Majka chodila s Dickem už nějakou dobu. Jejich vztah vydržel pár bouří. No a na jejich nízký věk, který se pohybuje kolem čtrnácti a šestnácti, byl takový desetiměsíční vztah docela rekord. Jeden druhého navzájem milovali, tak, jak jen to v tomto věku jde. Všichni je už znali jako pár. Všichni. A oni dva spolu byli velmi, velmi šťastní. V dohledu nebyla žádná katastrofa. Alespoň to tak vypadalo. Jenomže potom Majka odjela s rodinou na dovolenou. A to byl zlomový bod.

Výlet fotografů

22. srpna 2010 v 19:26 | Eliška Linn |  lepší než pěst naOko
Tentokrát jsme na výlet vyrazili tři fotografové plus jedna nefotografka. Čili já, taťka, Luc a mamka. Taťku trošku štvalo, že fotoaparát vhodnější pro focení krajin půjčil strýcovi a měl tedy jenom ten co je mírně lepší na portréty, ale tak nějak se to dalo. Fotili jsme a fotili a mamka se musela zastavovat a zastavovat, dokud jsme nebyli spokojení a nepoodešli od zajímavého šutru kousek dál. :)
Samozřejmě jsem hodná (ach, kolikrát to ještě na tomto blogu budu zdůrazňovat?) a tak vám sem nějaké ty výtvory hodím. Jenom moje, Luc má svoje fotky schované a taťka je má na svém netbooku. A mamka by je mohla mít na netbooku, ale žádné nemá. No jo.

RR - Reportáž z Rožnova

22. srpna 2010 v 12:59 | Eliška Linn |  Zápisník
Zdravím :)
Většinou sem nepíšu, protože se mi prostě nechce anebo nemám nápady. Ale nyní jsem nepsala, protože jsem byla pryč. Ve čtvrtek by to na vás bylo mob brzo, příliš rychle po posledním článku a na to tady už nejsme zvyklý. A v pátek jsem už pro změnu nemohla. Odjeli jsme totiž do Rožnova pod Radhoštěm, respektive jsme odjeli na Radhošť, do Rožnova jsme se vypravili až v sobotu.
Jelikož jsem na vás hodná a bez zbytečných řečí vás nudím svým životem a jelikož jsem zvyklá své zážitky sem zapisovat, prostě to na vás všechno vychrlím.

Úryvek

18. srpna 2010 v 16:52 | Eliška -> Eliška Linn -> Linn Green
edit 12. 6. 1012 - ... dafuq? Jakože... tahle část už ani v současné verzi knížky není. Taky se mi nějak nepodařilo ji dopsat, když jsme u toho. A.. jakože... je to celkem... prostě to tady nechám. Bez úprav, na ty se vám můžu víte co, prostě mě to nebaví ^^

Ahojte, xichtíčci :)
Jsem tady zase (cha, tak ona si týden nepíše a teď otravuje dvakrát v jednom dni, jo?) a tentokrát s mou knížkou. Nějakou dobu jsem měla speciální blog, kde Linny opravdu byla jenom Linny, ale řekla jsem si, že je to celé k ničemu a hodím ten úryvek sem. Ten blog jsem smazala a hurá, můžu to mít všechno v jednom. A nemusím si pamatovat dvě hesla :D
Pravidelní a možná i nepravidelní čtenáři si zajisté všimli mých občasných ďobů typu Mohla bych psát knížku... nebo ták. A já tu knížku opravdu píšu. Je mým dlouhodobým snem stát se spisovatelkou a chtěla bych si ho splnit, k narozeninám tu knížku dopsat. Čas se krátí a já se nořím do děje čím dál víc, postavy znám naprosto dokonale, jejich osudy, jejich povahy (což je pro spisovatele velmi důležité, musíte popisovanou osobu znát perfektně) a nějak se to píše celé samo, stejně jako většina článků na blog.

Kino, nic a ták

18. srpna 2010 v 14:25 | Eliška Linn |  Zápisník
Zdravím vás, hrášci :)
Takže, když jsem vám zase týden nepsala, tak vám toho hodně dlužím. Jako omluvu můžete brát ten nový layout, no. Čili poslední jsem vás informovála o našem letním kině. No, byli jsme ještě na jednom. V neděli. Na Alence v Říši divů. To bylo ještě lepší, než předtím Avatar. Tentokrát jsme šli... víte co, já vám to tady nebudu popisovat v úvodu, to až potom. V úvodu vám můžu tak napsat novinky o našem Bonifácovi, čili Bóňovi, čili britském modrém kocourovi. Zvyká si momentálně na sousedovic psa, přece jenom spolu budou žít na jednom patře. Pes se menšího kocoura bojí a kocour si toho samozřejmě užívá. Prochází se po bytě - když ho po dlouhém váhání pustíme, máme strach o psa, ne o Bonifáce, byla by škoda, kdyby kvůli Bonymu Ferda přišel o oko nebo tak - no prostě se prochází jako pán. A pes před ním zdrhá.

Upíři, vládci dnešní mládeže?

11. srpna 2010 v 18:06 | Eliška Linn |  Koš
Stmívání sága. Upíří deníky. Škola noci. Vampýrská akademie. Darren Shan. A mohla bych pokračovat ještě hodně dlouho. Ale byla by to škoda článku.
Dnešní mládež čte málo, a pokud čte, čte samé - podle dospělých - blbosti. Nemohla bych sem jmenovat Drákulu, protože popravdě, kdo to dnes z mladých čte. Všem vyhovují zajímaví, mladí upíři. Ať už romantičtí, nebo s odporem k sobě samému. Já sama byla jednu dobu úplně u vytržení a chtěla se stát upírkou. Byl to šílený rok, který začal twilight ságou, pokračoval přes Darrena Shana až po Školu noci. Tyto knihy jsou vesměs stejné. Vždycky je v nich hlavní hrdinou upír. Krom Darrena Shana jsou to knížky pro holky, takže to bývá zamilovaný upír/upírka. No, co si o tom myslím nyní, s odstupem?